Blázni nemají vždycky štěstí

V rozporu se zažitým výrokem, parafrázovaným v titulu, spoléhat na štěstí při navazování kontaktu s neznámými lidmi je všeobecně riskantní věc. Při použití internetového prostředí pro seznamování se riziko rozhodně nezmenší. Pokud se však o něco takového navíc pokoušíte v oblasti BDSM *), je to vyslovený hazard. Příběh, který tu vylíčím, se doopravdy stal a je natolik reálný, že opravdu nevím, jak vlastně skončil – a moc se bojím, že nijak dobře. O dobrém konci bych se byl totiž nejspíš dověděl.

Je to vlastně již hodně dávno, v roce 2004, když jsem jako nadšeně praktikující dominant ztratil svou první subinku, věděl jsem, že už nebudu hledat jinou partnerku než BDSM pozitivní, ať už jen pro sex, nebo jako partnerku pro život. Hledal jsem ji, kde se jen dalo, a mimo jiné jsem též dal inzerát do tehdy populární Annonce: Hledám přirozeně submisivní ženu či dívku pro občasné schůzky…

Po nějaké době mi přišla na kontaktní telefon zprávička tohoto znění:

„Pane, chtela bych se s vami schazet a delat vam otrokyni, kdybyste mi obcas dal nejake penize. Byl byste na mne moc zly? Jmenuji se Lenka a je mi 17let….“

Byl jsem tou nabídkou konsternován, a chtěl jsem o jejích pohnutkách zvědět víc – nicméně jsem jí hned odepsal, že placený sex není mým šálkem čaje. Vyrozuměl jsem z další komunikace, že se ocitla v jakési finanční tísni, a napadlo ji tímto způsobem si přivydělat. Její nabídku jsem definitivně odmítl, vždyť mé dvě dcery byly v té době průměrně v jejím věku, ale nešlo mi to pořád z hlavy. Předesílám, že nemám nic proti tomu, když se žena svobodně rozhodne živit se sexem.

Jedna z mých kamarádek v té době pracovala v této branži a já od ní vím, že to byly poctivě vydělané peníze. Ale proč tak mladá holka chce začít rovnou v SM erotice, nemá zkušenosti ani s normálním sexem, co chce nabídnout v oblasti BDSM? Po nějaké chvíli jsem si uvědomil, co jí hrozí, kdyby narazila při svých pokusech na opravdu nebezpečného devianta. Hned jsem jí napsal textovku, že se spolu nějak dohodneme, napadlo mne totiž, že bych Lenku snad mohl svěřit pod dohled své kamarádky – profesionálky, když už si chce vydělávat sexem.

Nicméně její odpověď byla odmítavá. Domluvila se prý už s jiným pánem, kterému její nabídka vyhovuje. Popřál jsem jí tedy hodně štěstí a tím to pro mne skončilo – alespoň jak jsem se domníval. Ale nemělo tomu tak být…

Za pár dní se mi na mobilu objevila od Lenky další textovka:

„Pane Alesi, jsem v prusvihu. Prosim pomozte mi. Pan Ota mne drzi u sebe a nechce mne pustit domu. Hned jak jsem k nemu vcera prisla, svlekl mne do naha a vzal mi saty i pradlo. Pak mne zbil remenem a musela jsem ho kourit az se do mne vystrikal. Potom me soulozil jeste do kundy i do zadku. Moc to bolelo a tekla mi krev. Od te doby jsem zavrena a nevim co bude se mnou dal. Pan Ota rika ze si mne necha dokud ho to bude se mnou bavit…“

Postupně mi potom přišlo ještě několik zpráv, kde mi líčila svůj osud. Ten muž ji normálně unesl. Přinutil ji napsat rodičům několik textových zpráv, v nichž jim sdělila, že si našla práci a byt někde mimo Prahu a že se jí dobře vede. Udělal si z ní holku pro všechno – chodila „doma“ jedině nahá a když nepracovala, měla ruce spoutané za zády policejními želízky.

Kdykoliv si pán vzpomněl, musela mu poskytnout felaci, při níž a po níž ji vždy bil, a tím dosáhl erekce – potom s ní souložil vaginálně i análně, bez nejmenšího ohledu na hygienu i antikoncepci – obojí musela „zajišťovat“ sama klystýry a výplachy pochvy horkou vodou – řekl jí, že spermie nepřežijí v horku. A to byla Lenka snad ještě panna, když k němu přišla – a nebylo jí ani osmnáct let…

Ten muž upravil její telefon tak, že nemohla volat ani přijímat hovory – asi vyřadil mikrofon a reproduktor, takže mobil fungoval jen na sms. Nevěděla ani, kde vlastně je, hned druhý den ji totiž uspal a převezl ji autem na neznámé místo.

Přemýšlel jsem usilovně, jak ji vysvobodit. Poptal jsem se dokonce známého policisty, zda mohu podat trestní oznámení na neznámého pachatele, on mi však řekl, že to v podstatě nemá cenu – znal jsem jen telefonní číslo anonymní předplacené telefonní karty, policie neměla čeho se chytit. Zůstal jsem na to sám. Vymýšlel jsem nějaký proveditelný plán, ale překazila mi to bohužel sama Lenka svou naivitou – ponechala si v mobilu mé textovky a On je tam našel.

Přišlo mi pak z jejího čísla několik hrubých a výsměšných zpráv psaných evidentně jeho rukou.

„tak holčička volala o pomoc a chtěla zdrhnout? NO TO TEDA NEMĚLA„… a následovalo vylíčení celé sady krutých a nechutných trestů, které pro ni vymyslel – nepochybuji, že je i uskutečnil – a její telefon si nadále podržel u sebe.

Asi tak o rok později se Lence podařilo nějak získat svůj telefon a navázala se mnou znovu SMS kontakt. Bohužel, v ten čas jsem byl pracovně dlouhodobě mimo republiku a nemohl jsem pro ni udělat doslova pranic. Dozvěděl jsem se nicméně, co ji potkalo dál.

Pan Otto, jak si její věznitel nechal říkat, Lenku hrozbami přinutil, aby u něho zůstala. Formálně a navenek ji zaměstnal ve své firmě, platil za ni dokonce i sociální a zdravotní pojištění, a „ubytoval“ ji v garsonce poblíž svého bytu.

Ale kromě toho, že ji používal pro ukojení svých vlastních zvrhlých choutek, pravidelně ji prodával svým známým – sadisticky založeným úchylům obojího pohlaví. Jednou jsem dokonce – zjevně omylem, ale poznal jsem tím, že on má moje číslo uložené – obdržel od něho textovku, v níž vytýkal jakémusi známému, že mu „zboží“ vrátil po své seanci v nepoužitelném stavu – vyrozuměl jsem tolik, že Lenka patrně utrpěla zranění konečníku při hrubě nešetrném análním sexu.

Všechny moje snahy nalézt ji vyšly naprázdno – valným dílem, bohužel, díky její naivitě a neschopnosti dodržet zásady konspirace. Otto vůči ní uplatnil fyzický a psychický teror. Bil ji za každičkou maličkost a vyhrožoval jí tím, že pokud by mu utekla, najde si ji a prodá na Ukrajinu lidem, kteří natáčejí sadistické pornofilmy kategorie snuff.**)

Pochytil jsem i to, že navenek je Otto vlivným a váženým občanem, úspěšným podnikatelem a snad i členem orgánů samosprávy v místě svého působení. Lenka však dokonce neznala ani jeho pravé jméno. Když prý bude hodná, po roce služby ji pustí, slíbil jí údajně. Doufala, že ten rok to nějak vydrží.

Já však moc nevěřím, že se dostala na svobodu. Po nějaké době se její telefon stal na síti „dočasně nedostupným“, a pak už operátor jen sdělil, že „volané číslo neexistuje“. Doba jejího slíbeného propuštění dávno minula, a já jsem si skoro jistý, že kdyby se Lenka byla dostala na svobodu, ozvala by se mi. Pravděpodobně dal prozíravý, vlivný a všeho schopný zvrhlík přednost tomu, zbavit se nepohodlné svědkyně nějakým „zaručeným“ způsobem.

Nikdy jsem Lenku neviděl, ale její osud mi léta leží v hlavě jako balvan. Nemohu se zbavit pocitu, že jsem sám nechtě k její tragédii přispěl, a to paradoxně tím, že jsem ji původně odmítl. Jak kdosi moudrý kdysi řekl, litovat může člověk jen toho, co neudělal – a já jsem tehdy, v jistě pozitivní snaze uchránit Lenku osudu prodejné holky, odmítl její nabídku a přispěl jsem tak k osudu, který mne dodnes čas od času ve snech straší.

Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Velmi dlouho poté jsem pravidelně procházel na erotických seznamkách inzerci kategorie BDSM a každé začínající subince jsem odpovídal na inzerát dopisem, kde jsem se snažil vtlouci jí do hlavinky elementární zásady osobní bezpečnosti. Doufám, že aspoň některá si je snad vzala k srdci…

Jestli Lenka své tehdejší dobrodružství přežila, dnes jí je skoro pětatřicet let. Strašně moc by mě potěšilo, kdyby se v tomhle textu poznala a ozvala se mi, je to ovšem jen mé zbožné přání.

Vzpomínky sepsal RedBaron.

V Praze, únor ’21.

___________________________________________________________________________________________________________________________

*) BDSM je zažitá zkratka pro souhrnné označení nekonformních sexuálně-erotických praktik – bondáž, dominance, sadismus a masochismus. Mimoto se používá i zkratky DS (nebo D/s) pro dominanci a submisivitu, nebo zkratky SM pro sadomasochismus.

**) filmy kategorie „snuff“ jsou pornografické videonahrávky hrubě sadistického zaměření, produkované v kriminálním prostředí. Jejich scény jsou točeny „naostro“ bez nejmenšího ohledu na zdraví nebo i život použitých „živých hraček“ – žen a dívek, případně dětí bez sociálního zázemí, často z imigrantského prostředí. Výsledné produkty se údajně šíří v ilegální „temné zóně“ internetu

@ Naughty Harbor